Hromoví ptáci a příšera
Kdysi dávno žil mezi Arikary slavný lovec, který měl čtyři kouzelné šípy: bílý, žlutý, červený a černý. Střílel s nimi bez míření a nikdy neminul cíl. Zpravidla střílel bílým nebo žlutým šípem. Příležitost střílet černým nebo červeným šípem se mu však dosud nikdy nenaskytla.
Jednou večer po dlouhém lovu se ocitl daleko od své osady. Obklopila ho tma a na návrat nebylo ani pomyšlení. Rozdělal si tedy oheň, upekl si část svého úlovku, povečeřel a pak na místě usnul.
Zatímco spal, kde se vzali, tu se vzali, slétli se na něj dva hromoví ptáci. Jeden ho uchopil šetrně do pařátů a odnesl ho s sebou. Když se ráno muž probudil, vše se odporného zvířete. mu zdálo neobvyklé. Byl na místě, které neznal, na vrcholku vysokánské hory. Pokusil se udělat krok, ale ihned couvl zpátky. Všude kolem viděl jen zející propasti a bezedné rokle. Úplně dole bylo v dálce vidět velikánské modré jezero.
Z výšky se náhle ozvalo dunění hromu, podobající se řevu vichřice, která rve ze země stromy i s kořeny. Přitiskl se k zemi a zacpal si uši. Když po chvíli vše opět utichlo, vstal. Nedaleko od sebe spatřil Hromového ptáka, který ho mohutným hlasem oslovil: „Neboj se mě! Přinesl jsem tě sem k mému hnízdu, protože velmi potřebuji tvou pomoc talentovaného lovce, obdařeného kouzelnou mocí. Musím svést těžký boj a bez tvé pomoci nezvítězím.“
Celý užaslý indián odvětil: „Řekni mi, co potřebuješ, a já to udělám.“ Pták pokračoval: „Žiji zde se svou ženou. Máme často mláďata. Jakmile se však opeří, sežere je dvouhlavá příšera, která sem přitáhne z jezera. Bijeme se s ní, avšak blesky, které na ni vrháme, nejsou k ničemu. Odrážejí se od jejích černých pazourkovitých šupin. Snad ji tedy přemohou tvé šípy.“ Lovec přislíbil, že udělá, co bude v jeho silách, aby pří šeru zneškodnil.
Nato ho oba ptáci, otec a matka, zavedli k hnízdu svých mláďat. Indián s nimi žil po několik měsíců a přinášel jim bohaté úlovky. Jednoho dne Hromový pták zneklidněl: „Naše mláďata mají již svá první peříčka, brzy se objeví příšera. My se ženou se stáhneme do hor a budeme se připravovat na boj. Jakmile uvidíš, že se vody v jezeře začínají vzdouvat a že z nich stoupají dva mraky, budeš vědět, že příšera přichází. Pusť se s ní do boje! Budeme po tvém boku.“ Poté ptáci odletěli a nechali ho samotného s mláďaty.
Jednoho rána po východu slunce pozoroval indián v tiché, krásou zářící krajině jitřenku, když tu náhle spatřil, jak se na hladině jezera začínají dělat bubliny. V tu chvíli se zvedl vítr a rozpoutala se opravdová bouře. Obvykle klidné vody jezera se začaly vzdouvat a vysoké vlny se s hřmotem tříštily o břeh. V tom přiletěli oba Hromoví ptáci a střemhlavým letem s vrhali na příšeru, která vystrčila z vody své dvě hrozné hlavy. Oči i drápy Hromových ptáků vrhaly blesky, které divoce útočily na černou masu. Jiskry jen sršely příšera se však stále přibližovala k hnízdu a nic nemohlo zastavit.
Zakrátko dosáhla jedna z hlav až ke skále, na níž byla mláďata. „Teď je řada na tobě!“ křikl jeden z ptáků na indiána. Ten odvětil: „Dnes je příliš krásně, než abych umíral!“ Vmžiku napnul luk a vystřelil dosud nikdy nepoužitý černý šíp přímo do zející tlamy příšery. Prskot, který následoval, se rozlehl po celé hoře. Černý šíp se proměnil v obrovský javor, jež uvěznil hlavu.
Druhá hlava, zcela lhostejná k osudu své sestry, se stále víc a víc přibližovala k hnízdu. Lovec se obrátil proti ní a vystřelil červený šíp. Hora se opět otřásla v samých základech. Šíp utrhl příšeře druhou hlavu a připoutal ji k zemi obrovskou borovicí. Tělo příšery, zbavené svých dvou hlav, bylo nyní zcela bez života.
Ozval se šelest křídel a oba Hromoví ptáci se slétli u svého zachránce. Dali naplno průchod svému štěstí: ,,Díky tobě jsou naše děti živy a zdrávy a příšera na ně již nikdy nezaútočí!“ Na svou horu pak svolali všechny kmeny, které tvoří ptačí národ. Střelhbitě se sem sletěli kosi, lelci, vrabci, sokoli a plno dalších. Indiána uznali za svého bratra a maso příšery snědli k večeři.
Hromoví ptáci odnesli pak muže zpátky do jeho osady. Protože se naučil rozumět ptačí řeči, bylo ho často vidět, jak rozmlouvá se strakou nebo s havranem. Činilo mu však stále větší a větší potíže podřídit se zvyklostem života osady. Jednoho dne proto vzal svůj luk a kouzelné šípy a vydal se znovu za Hromovými ptáky, aby společně s nimi bojoval proti zlým mocnostem.
Tento a další indiánské příběhy najdete v knize:
INDIÁNI - MÝTY A LEGENDY
Alain Quesnel, ilustrace Francois Davot, Gemini, Bratislava, 1993