Dcera bizonů, 2. část – Úmluva
(Assiniboinové, Kanada)
Babička pozorovala dívku a bylo jí jasné, že ji něco trápí. Tatanga Venža jí řekla: „Takonagu mě požádal o ruku a přinesl mi nádherné dary. Teď je řada na mně, ale my nic nemáme!“ Zamyslela se a pak dodala: „Babičko, přines mi, prosím tě, suché bizoní lejno.“ Stařena, celá udivená, udělala, co po ní dívka chtěla. Když nastal večer, vzala Tatanga Venža lejno a hodila je do ohně, který zapraskal. Pak prosebně volala bizony a vysvětlovala jim, proč je tak naléhavě potřebuje.
Když se druhého dne obě ženy probudily, uviděly před svým týpí spoustu nádherných darů: jemně zdobené opasky a mokasíny, krásné šaty a bizoní maso. S těmito dary se odebraly do náčelníkova stanu. Takonagovi rodiče dary s radostí přijali a řekli, že přijdou na návštěvu hned následujícího dne, aby se mohla slavit svatba.
Když se vrátily do svého chudého příbytku, řekla Tatanga Venža: „V tak ubohém týpí nemohu přece uvítat svého manžela.“ A znovu volala na pomoc bizony. Za svítání řekla babičce: „Podívej se ven, zda už je náš stan připraven.“ Stařena si myslela, že se dívka pomátla. Šla se však podívat a spatřila venku krásné prostorné týpí, potažené nově vyčiněnými bizoními kůžemi. Když přišel Takonagu s rodiči, byli nádherou příbytku celí oněmělí. Okamžitě se konala svatba a Takonagu zůstal s oběma ženami.
Novomanželé prožívali opravdové štěstí. Zvěře bylo však stále míň a míň a celému kmenu hrozil hlad. Tatanga Venža řekla manželovi: „Postav mi kouzelný stan a přines mi havraní pera. Potom dojdi do osady a zeptej se, jestli ti někdo může prodat kůži z mladého bizona.“ Když bylo vše hotovo, zavřela se v kouzelném stanu. Dlouho hladila havraní pera a pronášela zaklínadla: Najednou vyhodila pera do vzduchu a ta se proměnila v živého havrana, který odletěl do prérie. „Jsi mým poslem“, řekla.
Zanedlouho nato se k naprostému úžasu indiánů objevili v osadě čtyři statní bizoni, kteří si to dobrácky vykračovali ke kouzelnému stanu. Tatanga Venža se s nimi uvítala, vysvětlila jim, co trápí vesnici, a poprosila je o pomoc. Potom je zahrnula dary a oni s nimi odešli za svým stádem.
Tatanga Venža požádala poté náčelníka, aby svolal velkou radu, a na ní řekla: „Prosila jsem za vás o moc. Jsem sice jen žena a v radě není pro mě místo, umím však čarovat a dělám to pro dobro všech. Pohleďte!“ Hladila kůži mladého bizona tak dlouhou, až před ní stál bujarý bizon, který se ihned rozběhl po pláni.
Bojovníci byli plni obdivu. Sám šaman uznal, že mladá žena má větší moc nežli on. A ona pokračovala: „Po-stavte velkou ohradu a vrata nechte otevřená.“ Beze slova se všichni indiáni dali do práce. Když bylo dílo hotovo, čekali, co bude dál.
Za svítání vběhlo do ohrady velké stádo bizonů, celé zahalené v oblacích prachu. Muži zavřeli bránu a už už se chystali, že všechna zvířata zabiji. Tu si vzala Tatanga Venža slovo a řekla pevným hlasem: „Já jsem bizony zavolala. Přijali mého posla a přišli sem uzavřít s vámi úmluvu. Nezabíjejte je všechny. Utraťte jen ty, které nutně potřebujete. Ostatní nechte svobodně odejít. Ve chvíli, kdy je budete potřebovat, se vrátí. Taková je úmluva!“ Od této chvíle bude bizon vaším nejlepším přítelem. Nejmocnější ze všech zvířat vám bude skýtat obživu. Z jeho kůže si budete šít obleky a stavět příbytky. Na oplátku si ho však musíte vážit, mít úctu k jeho životu a nikdy ho nezabíjet, pokud to nebude nutné. Dokud budou bizoni v prérii, bude indián žít. Až jednoho dne zmizí, přiblíží se i konec rudé tváře.“ Nato se odmlčela. Indiány její slova přesvědčila. Zabili jen tolik zvířat, kolik jich právě potřebovali. Potom otevřeli vrata ohrady a bizoni odešli. Úmluva byla zpečetěna.
Celý udiven tím, co se stalo, se Takonagu zeptal své ženy, z čeho pramení její podivuhodná moc nad těmito silnými zvířaty. Ona mu tedy vyprávěla o svém dětství, o životě mezi bizony. Údiv mladého muže ještě vzrostl. Když to uslyšela babička, málem omdlela. Jakmile se uklidnila, vysvětlila třesoucím se hlasem, že před léty ztratila svou dcerušku právě na tom místě a za těch okolností, jak o tom mluvila Tatanga Venža. Všichni se radovali. Jen srdce Tatangy Venži bylo uprostřed všeobecného jásotu trochu smutné. Úmluva bude platit jen do té doby, pokud potečou řeky a pokud bude tráva zelená... Ona však tušila, že přestane platit s příchodem bílého muže, který na své cestě vyhubí bizony i indiány.
Tento a další indiánské příběhy najdete v knize:
INDIÁNI - MÝTY A LEGENDY
Alain Quesnel, ilustrace Francois Davot, Gemini, Bratislava, 1993