Dcera bizonů, 1. část - Dítě volné přírody
(Assiniboinové, Kanada)
V táboře bylo velmi rušno. Bourala se týpí a pokládala na smyky k přepravě. Každý sháněl dohromady svůj dobytek a balil nejcennější věci. Bylo třeba se připravit na cestu. Kmen musel změnit loviště, a to znamenalo jít tam, kam šla zvěř. Mezi indiány, kteří si takto připravovali svá zavazadla, byla i mladá matka. Přivázala svou malou holčičku na dřevěná nosítka a pevně je připoutala k poprsníku silného tažného psa. Konečně bylo dáno znamení k odchodu a celý kmen tvořící dlouhou řadu se vydal na pochod. Matka své dítě, které pes táhl bez jakékoli námahy, bedlivě střežila. Najednou zvířeti těsně před nosem proběhl statný zajíc a pelášil si to pryč. V psovi se náhle probudil lovecký instinkt, zapomněl na svůj náklad a začal zajíce pronásledovat. Táhl přitom děťátko za sebou. Matka spustila křik, několik bojovníků se pokusilo psa chytit, ale ten, zcela v zajetí své lovecké vášně, utíkal stále dál a dál.
Muži, kteří jej pronásledovali celé hodiny, se vrátili až za tmy s nepořízenou. Teprve s rozbřeskem se vyčerpaný pes znovu připojil k výpravě. Nosítka táhl pořád za sebou, avšak řemínky, jimiž bylo dítě připoutáno, se při divokém běhu uvolnily a děvčátko z nich vypadlo. Ještě několikrát se pustili do hledání, všechno bylo však marné. Nešťastná matka nebyla k utišení, nakonec však jí nezbylo než se smířit s osudem. Její dítě se ztratilo a bezpochyby se stalo snadnou kořistí nějakého dravého zvířete.
Tou dobou se širou prérií rozléhal neutuchající pláč. Zaslechl ho statný bizon, který se tam popásal spolu se svými sedmi družkami, a řekl: „Pojďme se podívat, kdo to pláče.“ Zvířata běžela k místu, odkud se ozýval nářek, a našla tam děťátko. Co teď? Bizon chvíli dítě pozoroval a potom navrhl: „Ujměme se této malé lidské holčičky, na světě teď nikoho nemá.“ Odvedli si ji, živili ji a vychovávali. Pojmenovali ji Tatanga Venža, což znamená dcera bizonů. A tak vyrůstala mezi mohutnými zvířaty, která byla tak silná že ani obávaný medvěd grizzly se je neodvážil napadnout. Hrála si s nimi, doprovázela je při jejich dlouhých cestách a sdílela s nimi jejich každodenní život. Lišila se od nich pouze zvláštním způsobem jídla. Tak například, když si chtěla natrhat bobule, postavila se na dvě nohy; něco takového bizony udivovalo.
Uběhla léta a z dítěte vyrostla půvabná mladá dívka. Jednoho dne si ji zavolal náčelník bizonů a slavnostně jí řekl: „Je načase, dcero, aby ses dozvěděla tajemství svého narození. Ve skutečnosti nejsi našeho rodu, jsi dítě člověka.“ Tatanga Venža to nechápala, dosud nikdy žádnou lidskou bytost nepotkala. A tak jí bizon vysvětlil vše, co si o tom přála vědět. Nato ona řekla: „Mám vás velice ráda, jsem však jiného rodu a musím proto poznat sobě rovné. Půjdu je hledat.“
Bizoni její rozhodnutí schválili. Ukázali jí, kde má lidi hledat, a nakonec řekli: „Nikdy na naše přátelství nezapomeň. Dostaneš-li se někdy do nesnází a budeš potřebovat naši pomoc, neváhej a zavolej nás. Určitě přijdeme.“ Nato odešli a dívka se vydala hledat lidi.
Přišla do jedné osady, ale každý jí ustupoval z cesty. To proto, že z jejího života mezi bizony v ní přetrvávala určitá divokost a nezkrotnost, a to lidi zneklidňovalo. Celá zmatená a v rozpacích chodila kolem osady, až potkala starší ženu, které se zalíbila a která si ji odvedla do svého týpí. Žena byla chudá a její stan, ležící stranou osady, byl ubohý a rozedraný. Až dosud žila sama. Rozhodla proto, že Tatanga Venža jí bude dělat společnost, bude jí říkat babičko a pomůže jí s domácími pracemi. Tak tedy žily obě ženy společně a dobře si rozuměly. Jednou šel kolem chudého příbytku náčelníkův syn Takonagu, a když uviděl mladou spanilou dívku, byl hned okouzlen. Takonagu byl statný jinoch a všechna děvčata z vesnice byla do něho zamilována. On však byl až do té doby k ženám úplně lhostejný. Tentokrát se však na první pohled zamiloval. Vrátil se ihned domů a na svého nejkrásnějšího koně naložil bohaté dary: nádherné šaty, kůže a kožešiny a vybraná jídla. S dary přišel za Tatangou Venžou a byl si plně vědom, že jí tím žádá o ruku.
Babičce, která ho přijala, nabídl své dary. Pln obav se zeptal: „Přijímáte?" A ona odpověděla: „Bude-li tvá návštěva milá Tatanze Venže, jsi vítán.“ Děvče sebralo trochu slámy a hodilo ji do ohně. Babička se usmála, dary i nápadník byli přijati. Posadili se a Takonagu strávil v týpí hezkou chvíli. Když odešel, zdálo se, že Tatanga Venža je velice šťastná, ale že ji zároveň i něco trápí.
Tento a další indiánské příběhy najdete v knize:
INDIÁNI - MÝTY A LEGENDY
Alain Quesnel, ilustrace Francois Davot, Gemini, Bratislava, 1993