O létající hlavě (Irokézové)
Ve dnech dávno minulých trápili lidi obludy a duchové. Dokud svítilo slunce, byly obludy schované v hlubokých jeskyních, ale za bouřlivých nocí vylézaly ze svých doupat a potulovaly se po zemi. Ze všech nejhorší byla Létající hlava. Přestože to byla jen podmračená, vrčící hlava bez těla, byla čtyřikrát větší než nejvyšší muž. Její kůže byla tak tlustá a porostlá srstí, že ji žádná zbraň nemohla probodnout. Po stranách obličeje měla hlava dvě obrovská ptačí křídla, a proto se mohla jako kondor vznést až k obloze nebo střemhlav sletět dolů nebo plachtit vzduchem. Místo zubů měla ústa plná obrovských ostrých tesáků, kterými chytala a požírala kořist. A kořistí bylo pro tuhle obludu všechno živé, včetně lidí.
Jedné temné noci seděla jedna mladá žena s dítětem sama ve společenském obydlí. Všichni ostatní už utekli a schovali se, jelikož někdo předtím viděl poletovat hlavu mezi vrcholky stromů v lese. Mladá matka neutekla, protože si řekla: „Někdo se přece musí téhle obludě postavit. Proč bych to nemohla být právě já?“ Sedla si tedy k ohništi, rozdělala mohutný oheň a v plamenech do ruda rozžhavila spoustu větších kamenů.
Seděla, čekala a čekala, až se náhle ve dveřích objevila Létající hlava. Strašně se šklebila, nahlížela do místnosti, ale žena dělala, že ji nevidí, a chovala se, jako by vařila nějaké jídlo. Předstírala, že pojídá ty rozžhavené kameny, nabírala je vidlicovitou holí a zdánlivě si je dávala do úst. (Ve skutečnosti je házela za hlavu na zem.) Každou chvíli zamlaskala a vykřikla: „Ach, to je dobrota! Výborné jídlo! Takhle si ještě nikdy nikdo na mase nepochutnal.“
Když to obluda slyšela, nemohla se udržet. Vrhla se dovnitř, do široka rozevřela čelisti a jedním rázem zhltla celou hromadu rozžhaveného, syčícího kamení. Jakmile ho spolkla, vyrazila strašný řev, který se rozlehl po celé zemi. Létající hlava zamávala křídly a letěla přes hory, přes řeky a lesy, a přitom řvala, řvala a řvala. Řvala tak, až se největší stromy třásly, řvala, až se země chvěla, řvala tak, že listí padalo se stromů. Pak řev v dálce slábl a slábl, až nakonec nebyl slyšet vůbec. Tehdy si lidé přestali zakrývat uši rukama a mohli zase volně dýchat. Od té doby se už Létající hlava neobjevila a nikdo neví, co se s ní stalo.
Tento a další indiánské příběhy najdete v knize:
DUCH DVOU TVÁŘÍ - mýty a legendy severoamerických indiánů, Argo, Praha, 2012