O barevném peří ptáků
Když slunce ozářilo a zahřálo řeky a skály, květiny a stromy, zvířata i lidi, zkrátka celičký svět, dalo mu také ty nejrozmanitější barvy. Tráva se třpytila v rose jako zelené smaragdy, oblaka byla tak hebká a bílá jako vlna malých vikuní, ba i jaguár se honosil krásným skvrnitým kožichem! A přece při rozdávání barev na někoho slunce pro samý spěch zapomnělo: na ptáky! Ti všichni zůstali hnědí a umazaní, jako uplácaní z obyčejné hlíny.
Mezi ptačím národem z toho bylo hodně křiku od úsvitu do večerních červánků, jenže slunce – Inti – ten křik vysoko na obloze vůbec neslyšelo. I řekli si ptáci, že se za Intim do jeho nebeské říše prostě vypraví a o barvy jej poprosí. Hned se také připravili na cestu; do volátek nabrali vodu i nějaké sousto, protáhli letky a jako na povel se celé hejno zvedlo. Vpředu určovali směr ti nejsilnější – kondor a orel, za nimi letěli ostatní.
Jen tři zůstali doma. Hornero neboli hrnčiřík, protože přece nemohl opustit svoje nedostavěné hnízdo, skřivan, jemuž hnědá barva nevadila a raději se těšil zpěvem, a nejmenší kolibřík. Jak by se ten odvážil na tak dlouhou pouť se svými krátkými a slabými křidélky...?
Výš, stále výš stoupali ptáci za Intim. Snadno přeletěli koruny nejvyšších stromů, nechali pod sebou zasněžené vrcholky hor, a čím víc se k slunci blížili, tím pálivější byly jeho paprsky. Žádný zatím neumdléval: i ti nejslabší a nejmenší se činili, seč mohli. A byli by si snad nechali od toho žáru křídla spálit, kdyby si jich slunce zavčas nevšimlo a nevyslechlo, proč za ním táhnou. Musím rychle něco udělat, nebo jim peříčka shoří na prach, rozhodlo se. Nato začalo po nebi shánět do jednoho houfu obláčky, mlžinky, beránky, ovečky, mráčky a mračna i pár rozmrzelých deštivých bubáků, kteří se líně povalovali za horami. A když je mělo pěkně pohromadě, mrklo jedním okem na vítr, aby zafoukal.
Fiúú, filiúúúúúú, rozdováděl se vítr a strkal do celého houfu hned z té, hned z oné strany, až všechny ty mráčky, mraky i mračna do sebe narazily a rozpršelo se. Dál slunce nečekalo. Začalo do toho deště prudce svítit, a právě nad ptačím hejnem sklenulo duhu – barevnou, až oči přecházely. Červenou, žlutou, bílou, modrou, zelenou, růžovou i fialovou.
„Podívejte, Inti nás vyslyšel!“ zajásal orel a zamířil k duze jako první.
To bylo radosti! Každý z ptáků honem vletěl do té barvy, která se mu líbila nejvíc. Kardinál se celý vykoupal v červené, ibis v bílé, plameňák v růžové. Tukan měl svůj dlouhý zoban hned červenožlutý a papoušci? Ti po sobě šplíchali z rozpustilosti barvy vskutku všelijaké a pestré, aby si je snad nikdo nespletl. Když potom přestalo pršet, nikdo se nemohl nabažit své krásy. Všichni také začali slunci děkovat a zpívat, až se to celým nebem rozléhalo. Inti se usmíval a svítil jim na dlouhou cestu domů, poněvadž dobře věděl, že mu tak budou ptáci děkovat písněmi, dokud bude svět světem.
Ale... vždyť bych málem zapomněl na kolibříka, který, i když za sluncem letět nemohl, má přece jen barvy nejkrásnější. Jak se to přihodilo? Duhové kapky naplnily kalíšky květin, kam kolibřík chodil pít svým tenkým zobáčkem sladkou šťávu. Když se pak nahnul, ulpěla mu na peříčkách jak duha, tak i barva květin, které navštívil.
Tento a další indiánské příběhy najdete v knize:
Indiánské pohádky,
Vladimír Hulpach, Brio, 2011 (Mladá Fronta 2003 )