Jak se zrodila Země (Apači)
V oné době byl svět jen nekonečnou vodní plochou, skrývající podzemní svět, v němž žili všichni živí tvorové. Vládla tam hluboká tma a bledý svit několika pochodní z orlích per neumožňoval téměř nic rozeznat. Všechno tvorstvo, od lidí a zvířat až po kameny a stromy, začalo o celé situaci rokovat. Jedni měli tmu rádi, jiní ji nenáviděli a domnívali se, že je třeba co nejdříve stvořit den. Zdálo se však, že je nemožné, aby se dohodli, a proto někdo navrhl, aby jejich spor rozhodla hra. Pomocí dutého stébélka bylo třeba v temnotě spatřit pučící lístek.
Začalo první kolo. Zastánkyním světla, strace a křepelce, se podařilo díky jejich ostrému zraku pupenec spatřit. Všichni, kdož noc nenáviděli, vyrazili radostný pokřik. Ihned nato vyšla jitřenka. Černý medvěd, celý rozzlobený, utíkal skrýt se do tmy. Příznivci světla vyhráli ještě druhé kolo. Východ znachovatěl a také hnědý medvěd prchal pryč. Po třetím kole se puma ukryla ve své jeskyni. Po výhře ve čtvrtém kole vyšlo slunce a sova střelhbitě zmizela.
Rodící se světlo všem ukázalo, že nad nimi existuje jiný svět: probleskoval dírou ve stropě. Aby se k němu dostali, rozhodli se postavit na každé světové straně malý pahorek. Každý z nich osázeli stromy a keři. Ihned po skončení prací začaly pahorky růst. Staly se z nich kopce, pak vrchy, a nakonec vysoké hory. Jednoho dne vystoupila dvě malá děvčátka až na vrchol jedné ze čtyř hor. V té chvíli přestaly hory okamžitě růst. Vrcholek hory, na kterou vystoupila, však stále nedosahoval ke světu nahoře, a ten zůstal i nadále nedosažitelný. Lidé se tedy pokusili postavit žebříky z umně spletených orlích per. Ta však nebyla dostatečně pevná a pod tíží tvorů se sesula. Tu nabídli bizoni své rohy, které byly v té době ještě úplně rovné. Z nich pak udělali žebříky, po nichž mohly všechny živoucí bytosti vylézt až k otvoru, který je odděloval od jiného světa. Pod jejich tíhou se však rohy bizonů prohnuly, a proto jsou dodnes zakřivené.
Poté pavučinovými vlákny pevně spoutali slunce a měsíc a vypustili je do světa nahoře. Ukázalo se, že dosud neznámý svět je celý pokryt vodami. Byly rozpoutány čtyři silné bouře a ty svou silou rozdělily vodstva na čtyři oceány pokrývající Svět. Pak se bouře vrátily otvorem zpět dolů, kde je čekalo ostatní tvorstvo.
Zvědavý tchoř vystrčil nos a vydal se do nového světa. Jeho tlapy se bořily do rozmočené půdy; vyšel ven příliš brzo, a tak je měl najednou celé černé. A má je takové dodnes, stejně jako jezevec, který byl zrovna tak nerozumný jako on. Oba živočichy muselo stáhnout zpět tornádo. Tu se vydal napříč bahnem pevným krokem bobr. V jedné z velikých louží, které tu zbyly, si začal stavět hráz a shromažďovat vodu do jednoho místa. Protože se stále nevracel, počalo se o něj tornádo strachovat. Vydalo se ho tedy hledat a po krátké chvíli jej spatřilo: „Cos dělal?“ zeptalo se. Bobr odpověděl: „Jezero, abychom měli všichni kde uhasit žízeň.“ Tornádo uznalo, že to byl dobrý nápad. Společně se pak vrátili otvorem domů. Dlouho a dlouho potom museli čekat. Nakonec řekli šedému krkavci: „Běž se podívat, zda je již země suchá!“ A krkavec letěl. Zjistil, že na zemi se teď už dá žít. Všude však bylo mnoho leklých ryb a hladový krkavec je začal požírat. Všichni, kdož čekali u otvoru, již byli netrpěliví. Proto se krkavce vydalo hledat tornádo. Našlo ho při jeho hostině, přivedlo ho zpět a vysvětlilo, co krkavec dělal. To všechny velice pobouřilo, potrestali proto krkavce tím, že ho nechali zčernat.
Země byla nyní suchá, byl tedy čas vyjít nahoru. Lidé a zvířata se rozešli do všech koutů světa a ve své pouti se zastavili teprve poté, když našli každý takové místo, které se jim líbilo; a tam se také usadili. Když už byli všichni pryč, zůstali u otvoru jako poslední Apači Jikarilové. Třikrát jím prošli, nežli se rozhodli usadit se ve střední části Světa a žít tam nastálo.
Tento a další indiánské příběhy najdete v knize:
INDIÁNI - MÝTY A LEGENDY
Alain Quesnel, ilustrace Francois Davot, Gemini, Bratislava, 1993